Gravel Raw na cestě kolem Česka

Pells.cz
Gravel Raw na cestě kolem Česka

Česko kolem dokola na kole Pells – sportovec Lukáš Pilíšek se vydal na cestu po obvodu České republiky s cílem zdolat všechny nejvyšší vrcholy hraničních pohoří a ukázat krásy naší krajiny. Jeho plán se mu i přes náročnou a místy nebezpečnou trasu podařil. Nebylo to jen o skvělém sportovním výkonu. Lukáš svojí cestou vybral peníze pro nadaci Leontinka na sportovní vyžití nevidomých dětí, které tyhle přírodní scenérie na vlastní oči vidět nemohou. Jak se mu na cestě dařilo a jak zvládl náročnou cestu na gravel biku Pells Raw? Na tohle a na mnoho dalšího se Lukáše ptala naše ambasadorka Denisa „Dee“ Schwarzová.

Máš za sebou cestu kolem celého Česka. Co tě přivedlo k nápadu vydat se na kole na tak náročnou trasu?

Myšlenka se objevila při rozhovorech s lidmi, které jsem potkal už dříve na cestách v zahraničí. Bavili jsme se o osobních tématech a došlo i na doporučení kam vyrazit v mé rodné zemi. Tehdy jsem si uvědomil, že jezdím poznávat cizí země a Česko zase tolik neznám. Byl to první impulz s tím něco udělat, protože blízké okolí svého bydliště zná asi každý, ale okolní kraje a české hory vyžadují více energie a času. Z toho důvodu jsem se rozhodl o celou cestu se podělit se všemi, aby viděli jak daná místa vypadají a kam by se mohli podívat.

 

Jak ses na svou cestu připravoval?

Přípravy začaly několik týdnů předem, protože v plánu bylo vytvořit projekt, který bude mít vyšší záměr. To znamenalo oslovit různé firmy s nabídkou spolupráce, což v době pandemie bylo celkem náročné, dále kontaktovat média, aby se o tom dozvěděla veřejnost a také zvolit nadaci, které se celá akce pokusí finančně pomoct. Jelikož jsem předtím nic podobného nezkoušel stala se z toho cenná zkušenost, které si velice vážím. A nesmím zapomenout i na plánování trasy a fyzický trénink, bez kterého bych se neobešel.

 

Čeho ses na své cestě nejvíce obával?

Technických potíží při sestupech z vrcholků hor. Trasa často nevedla po asfaltových cestách, jak by se mohlo na první pohled zdát a samotné sestupy jsou v nepříznivém terénu daleko obtížnější než se dostat do nejvyššího bodu. Představa, že se vám pokazí kolo mezi velkými kameny, kde na jedné straně máte sráz a nikde poblíž rovný kousek země patřila k těm nepříjemným.

 

Podle čeho sis trasu plánoval?

Využil jsem mapy od Seznamu, protože obsahují turistické značení, včetně cyklotras a umožňují si naplánovat výlet přesně jak se vám zlíbí. Četl jsem také turistické webové stránky, které mě inspirovaly, která místa určitě neminout a někdy jsem spoléhal na vnitřní instinkt, abych objevil něco neznámého.

 

Kolik kilometrů jsi nakonec ujel?

Vyšlo to celkem na 2 113 km a když si vzpomenu hned na první den, nečekalo mě nic menšího, než zdolat nejvyšší horu Moravy – Praděd. Naštěstí jsem se soustředil hlavně na jízdu a užíval si výhledy na krásnou přírodu v Jeseníkách. Díky tomu to bylo snesitelné a stal se z výjezdu odrazový můstek do dalších etap.

 

Navštívil jsi většinu nejvyšších kopců na našich příhraničních horách. Které vrcholy tě zaujaly?

Podíval jsem se na všechny hlavní vrcholy hor okolo hranic Česka. To byl záměr projektu a navštívil jsem i několik menších kopců, abych neztratil fyzičku. Nejvíc vzpomínám na ty nejnáročnější, po jejichž zdolání jsem měl neskutečnou radost. Prvním byl Smrk v Rychlebských horách (1 126 m), k jeho zdolání bylo potřeba přejít rozbahněný terén a mít s sebou nafukovací člun, jistě bych ho využil.  Výstup na Králický Sněžník (1 426 m) byl skutečnou přípravou na nejvyšší horu Sněžku. Obě cesty se zdály nekonečné a plné nepříjemných překážek. Několikrát se totiž stalo, že jsem nesl kolo v rukou – takovou námahu cítíte večer dvojnásobně. Zde se potvrdilo pravidlo, že sestupy jsou zrádnější, než se dostat na samotný vrchol.  V paměti mi určitě dlouho zůstane také Ruprechtický Špičák na Broumovsku (880 m) jako nejprudší stoupání z celé cesty, kdy jsme s kamarádem Adamem využívali kola jako cepíny, abychom se udrželi na nohou. A třešničkou na dortu je jednoznačně hora Plechý na Šumavě (1 378 m), na kterou se raději vydejte s malým batohem než s plnou polní jako já.

 

Na trasu jsi vyrazil na gravel biku Pells Raw. Jak to šlo?

Nejprve jsem si musel zvyknout na jinou polohu brzd a přehazovaček, protože u tohoto modelu jsou kolmo k řídítkám, takže jsem byl při sjezdech opatrnější. V průběhu cesty jsem si našel správnou techniku, která mi pomohla se vypořádat s pohybujícím se těžištěm, jelikož bylo znát, že vezu téměř 20 kg navíc v zavazadlech. Několik hodin denně v sedle a překonat hrbolaté úseky mi pomohly cyklistické kraťasy, bez kterých bych si ještě dlouho v klidu neposeděl. Celkově se kolo cítí lépe na rovnějším povrchu než na kamení, kde především v kopcích docházelo k prokluzu a bylo to velmi namáhavé.

 

Z čeho jsi měl největší respekt?

Přirozeně jsem měl obavy, že se něco může stát, protože větší část cesty jsem absolvoval sám a v terénu, který dobře neznám. Nechtěl jsem si ublížit, našly se momenty, kdy všechna legrace šla stranou a v plném soustředění jsem sestupoval pečlivě krok za krokem s vědomím toho, že i jedna chyba se může vymstít. Tyhle pocity jsem zažíval při nočním sestupu z hory Plechý. Člověk je sám se sebou, vnímá život všemi smysly. Ale to je důvod, proč jezdím do hor. Kdybych se zranil tak projekt skončí a mrzelo by mě, že se nepodařilo pomoci nevidomým dětem ani motivovat ostatní vyrážet za zážitky do krásné české přírody. Pohybovat se na hraně je volba, jak můžeme to nejcennější, co máme, skutečně prožít.

 

Na co ses každý večer po dlouhé jízdě nejvíce těšil?

Určitě na spánek, protože šlapat pravidelně desítky kilometrů se vším vybavením stálo hodně sil. Do té doby jsem podobný výlet neuskutečnil a bylo zajímavé sledovat, jak si s tím tělo poradí. Hodně jsem se těšil i na to, jak bude vypadat moje provizorní postel. Každá noc byla jiná a když jsem projížděl okolím, které se mi nezdálo bezpečné, musel jsem improvizovat. Proto i seník blízko kravína se stal skvělým místem na přespání. Nedá se to srovnat s životem ve městě, protože znáte svůj domov a nic vás nepřekvapí. Na cestách čas plyne jinak a když po dlouhém dni potkáte pár lidí, máte chuť se s nimi dát do řeči, což se běžně nestává. A po našem rozhovoru se několikrát stalo, že mi nabídli postel a bavili jsme se dlouho do noci.

 

Co sis všechno sbalil na cestu?

Věděl jsem, že cesta nebude snadná a zároveň jsem si nemohl dovolit brát hodně věcí, abych se dokázal pohybovat. Od zkušených cyklistů, kteří jezdí na podobné výlety jsem dostal cenné rady, že s váhou nad 20 kg se i menší kopce šlapají velmi těžko a zadní kolo bude dělat problémy. Z těchto důvodů jsem si bral to nejnutnější oblečení jako tři páry ponožek, troje trenky, tři trika, jednu mikinu, bundu, dlouhé kalhoty a náhradní boty. Zbytek místa jsem si nechal na výbavu a jídlo, protože každý den jsem se nedostal do obchodu. I tak se celková váha vybavení pohybovala okolo maximální hranice.

 

Během tvé cesty se jistě přihodilo něco zajímavého. Prozradíš, co to bylo?

Kromě objevování hezkých míst u nás jsem chtěl poznat lidi z různých krajů a přesvědčit se, jestli jsme opravdu tak zahořklý a nedůvěřivý národ, jak se o nás říká. Pravidelně jsem se bavil skoro s každým, koho jsem potkal. S prodavačkou v obchodě, turisty, místními, dokonce i s bezdomovcem. Po dvou týdnech na cestách jsem nevypadal jako kluk vystřižený z módního časopisu. Měl jsem stále rozcuchané vlasy. Proto bylo zajímavé sledovat, když jsem někoho náhodně oslovil, jak na mě bude reagovat. Ani nezáleželo na tom, zda to byla žena nebo muž. Většinou stačily necelé dvě minuty a bylo nám jasné, jestli si rozumíme nebo ne. Uvedu příklad: Přijel jsem po západu slunce do vesnice Doubrava nedaleko Chebu, kde jsem se jedné rodiny zeptal, jestli je v okolí kemp a kam bych se měl příští den podívat. Prohodili jsem pár vět a poblíž žádný kemp nebyl, tak jsem se zeptal, jestli si mohu na zahradě postavit stan. Po krátkém zaváhání mi řekli, že ano, a pozvali mě dovnitř. Zahrada byla veliká a všechno vypadalo, že bude fajn, než mi pán pověděl, ať si postavím stan úplně vzadu, asi 20 metrů od domu. Přišlo mi to zvláštní a připadal jsem si jako vyhnanec. Proč mě rovnou neodmítli, když se mě báli? Poděkoval jsem a odešel si postavit stan. Za 10 minut za mnou přišla jejich dcera a začala si se mnou povídat. Evidentně byla velmi zvědavá, co tam dělám, tak jsem jí všechno vysvětlil. Když nás viděli její rodiče, přišli za námi, nabídli mi jídlo a řekli ať si jdu sednout k nim na verandu. Strávili jsme společně pěkný večer u vína a nakonec mě nechali přespat v pokoji pro hosty. Pochopil jsem, že většina lidí je uvnitř hodná, ale potřebují získat určitou důvěru a nesoudit na první pohled. Takových setkání jsem prožil spoustu. Stačí být otevřený a upřímně se zajímat o druhé.

 

Stanovil sis dopředu nějaký časový limit na cestu? Kolik hodin denně se ti podařilo spát?

Můj odhad byl jeden měsíc, ale vinou nepříznivého počasí, technických potíží a zálibou ve focení se cesta prodloužila na 39 dní. Chtěl jsem si jednotlivá místa hlavně užít a za každou cenu nespěchat. Když potkáte milé lidi, které možná už znovu neuvidíte, byla by škoda se chvíli nezdržet. Na spánek jsem si vyhradil 8 hodin, ale stávalo se, že to bylo i méně.

 

Byla to zatím nejdelší cesta na kole, kterou jsi absolvoval?

Rozhodně ano. Do té doby jsem strávil několik víkendových výletů na kole a bez zátěže. Jako amatérský cyklista jsem chtěl zkusit něco nového, abych poznal své limity a ukázal, že je možné překonat všechno, když si věříte.

 

Nenapadlo tě během cesty, že bys chtěl všechno vzdát a nepokračovat?

Vnímal jsem to přesně naopak. Stále mám radost, že se podařilo nápad zrealizovat, domluvit se s partnery i nadací a zveřejnit plán na sociálních sítích i v médiích. Vytvořil jsem tím na sebe pozitivní tlak. Když něco veřejně oznámíte, je jasné, že to myslíte vážně. Kdyby ne, ničíte tím vlastní autoritu a budete působit nedůvěryhodným dojmem. Jednu etapu jsem jel celý den za deště a v nejméně vhodnou chvíli jsem dostal dvojitý defekt. Do nejbližší vesnice mi chybělo urazit 5 km a byl jsem uprostřed ničeho. V ten moment se mi v hlavě honily nepříjemné myšlenky a nezbývalo nic jiného, než se s nimi vypořádat. Uvědomil jsem si, že jsem si to vybral sám a plním si svůj sen. Po několika ostrých slovech jsem se zasmál a odtlačil kolo co nejrychleji do sucha, kde jsem ho opravil.

 

Stačil sis užívat i zajímavá místa a krásnou přírodou? Kde se ti líbilo nejvíce?

Jako malého kluka mě bral táta na dlouhé túry a tato záliba mi zůstala. Na horách se cítím svobodně, přicházím na nové nápady a užívám si výhledy na krajinu. Proto jsem se snažil udělat co nejvíce fotografií, aby se z nich mohla vytvořit hezká videa. K tomu bylo potřeba objevovat zajímavá místa, o kterých jsem ani netušil, že jsou poblíž. Kdybych měl z celé cesty vybrat jedno, doporučuji navštívit národní park České Švýcarsko. Různé odstíny zelené barvy společně s krásnou vůní jehličí vás dostanou.

 

Svou cestou jsi zároveň vybíral peníze pro nadaci Leontinka – na sportovní vyžití nevidomých dětí, které tyhle přírodní krásy na vlastní oči nikdy neuvidí. Proč jsi zvolil právě tuto nadaci?

Hledal jsem společnost, která existuje už dlouho, aby sbírka působila důvěryhodně. Líbí se mi jejich projekty, protože pomáhají širokému spektru lidí s různými postiženími. Po telefonu mi koordinátorka ochotně popsala, čemu se věnují, na jaké účely vybrané peníze používají. Můj projekt je sportovního charakteru, a proto jsem se po získání těchto informací rozhodl vybrat nadaci Leontinka, konkrétně projekt Leontinka sportuje. Samotná sbírka je stále aktivní a zájemci mohou přispět na transparentní účet, který byl k akci založen. Jeho číslo je 123-2311330217/0100.

 

Měl jsi nějakou podporu na dálku? Psychická vzpruha se určitě hodila.

Největší oporou byl kamarád Adam, který se ke mně přidal na 10 dní a společně jsme zvládli všechny nástrahy, včetně nočních výstupů na nejvyšší hory kolem hranic. Nošení kol do prudkých kopců přes velké kameny a kořeny, jízda v dešti, to jsou zážitky, na které nikdy nezapomeneme. Podpora byla i na sociálních sítích, protože jsem založil facebookovou stránku TraveLukess, kde jsme sdíleli naše dobrodružství a psali nám lidé, které jsme na cestě potkali. Nesmím zapomenout i na blízké přátele a podporu rodiny. Všem jim za to moc děkuji.

 

Zdravý a živý jsi se vrátil domů. Co na to tvé nejbližší okolí? A na co jsi se domů nejvíce těšil?

Táta mi před cestou s úsměvem řekl, že se za týden vrátím domů a někteří přátelé si mysleli, že si z nich dělám legraci. Zní to jednoduše, když řeknu, že objedu Česko na kole přes všechny nejvyšší vrcholy kolem hranic. Slyšel jsem i vtipy „jedině prstem po mapě“, takže po návratu domů uznali, že svoje slova myslím vážně. Při příjezdu na mě čekala v Šumperku část rodiny a dostal jsem věnec pro vítěze, což mě mile překvapilo a bylo symbolickým zakončením dlouhé cesty. S kamarády jsem se od té doby nestihl potkat, kvůli pandemii, proto si to vynahradíme později. Nejvíc jsem se těšil na jídlo, protože jak tělo nebylo zvyklé každý den jezdit tolik kilometrů, začaly se dít zvláštní věci. Abych doplnil energii jedl jsem šílené kombinace gumových medvídků s masovou konzervou, pečivem a zeleninou, k tomu nechyběly proteinové tyčinky a iontové nápoje. Prostě co jsem měl zrovna u sebe, to se stalo vděčným jídlem. Ale jednu výhodu jsem v tom našel. Když rádi jíte, nemusíte si lámat hlavu, že si zkazíte postavu. Vaše tělo všechno krásně spálí.

 

Děkuji za příjemné povídání a přeji hodně štěstí při dalších výletech.

Já taky díky a firmě Pells přeji hodně úspěchů při vývoji nových kol, na kterých se dá objet Česká republika minimálně stokrát.

 

Doprava zdarma nad 1 000 Kč
Doprava zdarma nad 1 000 Kč

Všechny objednávky nad 1 000 Kč vám
zašleme zdarma. Včetně kol.

Naše kola vznikají doma
Naše kola vznikají doma

Jsme česká firma s bohatou historií,
vlastním vývojem a výrobou.

Kola jsou seřízená
Kola jsou seřízená

Kolo přijde téměř kompletně sestavené.
Nasadíte kolo, řídítka a jedete!

Odběrná místa v ČR
Odběrná místa v ČR

Zboží vám zašleme domů nebo si ho
můžete vyzvednout u nás a partnerů.

Buď s námi